Jak Vinnie Jones zpeněžil pověst fotbalového magora

Únor 1988. Paul Gascoigne, vycházející hvězda anglického fotbalu, leží na trávníku a svíjí se bolestí, zatímco ho Vinnie Jones s psychopatickým úsměvem drží za přirození. Fotka z tohoto incidentu okamžitě obletí celý svět. Běžný fotbalista by po něčem takovém psal veřejná prohlášení a sypal si popel na hlavu před kamerami. Co udělal Jones? Nechal si tento výjev namalovat a pověsil si ho do obýváku. Tenhle jediný detail definuje chlapa, o kterém Netflix vydal dokument ze série Untold (Sportovní příběhy).

Jak chlap, jehož hlavní předností na hřišti bylo lámání holení, vybudoval silnější značku než dnešní hvězdy s armádou image makerů?

Foto: These Football Times

VHS kazeta a prostředníček federaci

Nechme na chvíli současné dokumenty stranou a přesuňme se do roku 1992. Wimbledon je v té době nejnenáviděnější partou v anglickém fotbale a Jones je jejich hlavním exekutorem. Na stole přistane poměrně netradiční nabídka. Vinnie dlouho nekalkuluje a rozhodne se ji přijmout. Když už každý víkend kosí soupeře jako trávu, proč to nezvěčnit a neprodat jako instruktáž pro fanoušky lačnící po krvi?

Tak vzniká legendární kazeta Soccer's Hard Men. Absolutní hit té doby a zároveň drtivá rána do image uhlazeného anglického fotbalu. Z ligy se právě stával masový produkt pod hlavičkou Premier League a Vinnie na pásce hrdě prezentuje ty nejbrutálnější fauly na ostrovech. Ukazuje vlastní sestřihy. S úsměvem na rtech vysvětluje, jak zkosiv soupeře tak, aby si to dlouho pamatovali. Bulvár pěnil a křičel o skandálu, ale prodeje mezitím raketově rostly.

Na chodbách FA zavládla panika a napařili mu rekordní pokutu 20 tisíc liber a k tomu půlroční distanc. Pro federaci to byl skandál největšího kalibru. Pro Jonese – nejlevnější a jedna z nejúspěšnějších reklamních kampaní ve sportovní historii. Ukázal prostředníček fotbalové elitě. Fanoušci chtěli krev a on jim ji zabalil do plastové krabičky a se ziskem prodal.

Foto: classicsoccer / reddit.com

Wimbledon a pach strachu v tunelu

Netflix to vystihl docela dobře. Seriál připomíná dobu, kdy fotbal voněl blátem a levným pivem. Wimbledon FC z oněch let byl fenomén. Parta vyvrhelů a chlápků ze stavby, kteří se dostali do nejvyšší soutěže, a v roce 1988 vyhráli FA Cup, když ve finále porazili velký Liverpool.

Crazy Gang nepřipomínal normální fotbalový tým. Bylo to uzavřené oddělení pro nejtěžší případy, ke kterému držel klíče majitel klubu Sam Hammam. Ten chlap patologii nejen toleroval, on ji dokonce podporoval. Uvítací rituál? Spálení oblečení nového hráče, zavření do toi-toiky nebo zmrazení zápasového vybavení na kost. Kdo to psychicky nedal, balil si po pár dnech kufry.

Jones byl jejich mentálním lídrem. Z nedostatku techniky udělal přednost díky fyzičce. Představte si tunel před nástupem na trávník. Na jedné straně hodní kluci s upravenými účesy. Na druhé parta Wimbledonu, která chrlí na soupeře nadávky. Soupeři prohrávali zápasy ještě předtím, než se dotkli míče. Tahle syrová, necenzurovaná atmosféra 80. a 90. let je nejsilnějším bodem dokumentu. Trochu chybí hlubší pohled na samotnou kulturu tribun té doby, ale z pohledu šatny dostáváme pořádný flák masa.

Foto: Goal.com

Autenticita versus moderní plast

Při sledování archivních záběrů s Vinniem vás praští do očí absence jakéhokoliv kalkulu. Ten chlap byl jedna velká, fotbalová rvačka, ze které vyzařovala čistá, PR neposkvrněná autenticita. Srovnejte to s dnešním fotbalem. Hráči s armádou poradců, kteří si při každém rozhovoru zakrývají ústa rukou a které analyzují systémy VAR kvůli milimetrovým ofsajdům. Jones je relikvií minulé éry. Současný fotbal je rychlejší a neúprosně takticky efektivní, ale ztratil svůj původní, pouliční charakter.

Vinnie sloužil jako spojka mezi tribunami a trávníkem. Hlas ze sektoru přímo na hřišti. Fanoušci se na něj dívali jako na svýho parťáka z hospody, kterej měl prostě kliku a dostal dres. Měl jejich mouchy i sklony k rvačkám. Na nikoho lepšího si nehrál. Na tyhle záběry koukáme se zatajeným dechem z jednoduchého důvodu – strašně nám chybí nevyzpytatelnost té doby.

Lístek do Hollywoodu vypsaný na policejní stanici

Skok z britských trávníků do Los Angeles je čirá abstrakce. Jak chlápek s tváří grázla skončí na červeném koberci v Hollywoodu? Odpověď je jednoduchá: tím, že byl stoprocentně sám sebou.

Když Guy Ritchie hledal obsazení do filmu Sbal prachy a vypadni, potřeboval někoho, kdo nebude muset pouličního rváče jen hrát. Legenda praví, že Vinnie přišel na plac rovnou z cely předběžného zadržení po zmlácení souseda. Autenticita z plátna přímo sálala. Kamera ho milovala hned od prvního záběru. Následoval Podfu(c)k. A pomyslet, že týpek, co ještě nedávno s úsměvem lámal útočníkům kosti za sychravých odpolední, najednou inkasoval tučné šeky za to, že je sám sebou po boku Brada Pitta.

Američané v něm viděli hotový produkt. Chlápka se silným přízvukem, nebezpečným pohledem a charismatem, které se na hereckých kurzech nenaučíte. Ve Velké Británii byl vyvrhelem, ztělesněním všeho, proti čemu fotbalová asociace bojovala. Ve Spojených státech byl závanem čerstvého vzduchu.

Jones svou image zpeněžil naprosto perfektně. Věděl, že dresy se jménem neprodá díky krásným kličkám, tak prodal svůj charakter. Vžil se do role, kterou si sám napsal. A odehrál ji bez zaváhání až do konce.

V tomhle dokumentu vám nikdo nebude cpát laciný kecy o vzájemném respektu na hřišti, kterými nás krmí experti ve studiu. Pusťte si to už jen z čisté zvědavosti. Třeba jen proto, abyste se přenesli do světa, kde skluzy zezadu končily rykem spokojených tribun, a ne návštěvou cely.

Který ze současných hráčů by měl dneska tolik odvahy vydat podobnou kompilaci?

Foto: The Belcourt Theatre

Foto: Napapijri, kolekce Who Are You?